Ztráta naděje a sebe odmítání

OD: V: Sebepoznání, Škola sebeléčení ŽÁDNÝ KOMENTÁŘ

Říká se, že naděje umírá poslední. Když tedy ztratíme i ji, jsme opravdu v koncích. Náš svět se zhroutí. Dostáváme se do pocitů deprese a beznaděje. Není cesty ven.

I v této fázi se snažíme dělat, že se nic neděje. Nechceme o tom mluvit a uzavíráme se do sebe, vyhýbáme se přátelům.

Co především děláme, že potlačujeme své pocity. Když v našem životě nastanou potíže, je třeba vždy něco změnit, změnit přístup k životu, životosprávu, práci, partnera. S tím je spojeno mnoho pocitů, pokud je potlačujeme, velmi si tím ubližujeme a propadáme do stavů beznaděje.

V těchto chvílích je dobré se svým pocitům věnovat. Věnujte jim svou pozornost. Jen tak je možné se posunout dál. Když za něčím uděláte čáru, nebo často říkáme „to už mám uzavřené“, není to vyřešené, jen někde ponechané, zavřené a jednou se to stejně otevře. Vždy to ráda přirovnávám k septiku, také je nutné jej někdy vyčerpat, ne jen zakrýt, navonět a dělat, že je vše v pořádku.

Představte si, co děláte, když něco v sobě uzavřete, současně se také uzavřou energetické dráhy ve vašem těle, které se nazývají meridiány, jimi proudí energie ve vašem těle, stejně jako krev v žilách. Vyživuje všechny orgány.

Pokud se tedy zpomalí, či ucpe tento proud, dochází k onemocnění.

Jakmile skončí tato fáze, přecházíme do fáze přijetí. Přijímáme to, co se nám přihodilo. Akceptujeme nemoc, ztrátu, opuštění.

Tak co si o tom myslíte ?