Vyjednávání

OD: V: Sebepoznání, Škola sebeléčení ŽÁDNÝ KOMENTÁŘ

V této fázi se sebou vyjednáváte, slibujete, uklidňujete se, že je to dobré, nic se vlastně neděje. Procházíte svůj život a říkáte si, kdybych se o sebe více starala. Co kdybych více sportovala, nemusela jsem mít teď takové problémy.

Jedná se pouze o ukrývání vlastního pocitu viny.

Prošla jsem stavem, kdy jsem chvíli  akceptovala nutnost operace, ale pak jsem si začala namlouvat, že operace není potřebná, že se to určitě samo napraví, udělám znovu detoxikaci a bude dobře. Nevěřila jsem lékařům. Ale v podstatě jsem nevěřila jen sama sobě.

V práci jsem byla jako na houpačce, chvíli jsem cítila zlost a pak jsem si říkala „to je dobré, problémy mají přeci všichni, ideální práce neexistuje“. To pomohlo na chvilku a pak jsem zase sklouzla do vzteku a beznaděje, co dál. V této době si pamatuji, že jsem jednoho dne poslala do éteru prosbu „prosím, ať se vyřeší má nespokojenost a já najdu to, co mi přinese štěstí a uspokojení“. Netrvalo to ani týden a já jsem se ocitla v kanceláři ředitele, který mi nabízel místo vedoucí. Asi hodinu jsem ho odmítala, že nechci, že tam kde jsem je to dobré. Ale pak mi došlo, co jsem asi před týdnem poslala za žádost. Pak mi došlo, že je to asi cesta, kterou mám jít a přijala jeho nabídku. V té době jsem neměla čas řešit nic jiného než mnoho práce a spoustu nových oborů, které jsem neznala. Tehdy jsem si říkala, jsi blázen, že jsi do toho šla. Ale někde hluboko jsem byla spokojená, z toho, že se něco děje.

Po několika měsících mi došlo, že to opravdu není moje cesta a že vůbec nemám čas na své klienty, v té době jsem se léčení věnovala jako vedlejší činnosti. Nemám čas ani na sebe, přijdu pozdě z práce, lehnu a ráno se vzbudím do stejného dne. A tak dál a dál.

Tehdy jsem poslala do éteru prosbu, aby za mě našli náhradu a já mohla jít na své původní místo. Nemohli totiž najít nikoho, kdo by do toho šel a splňoval všechny zákonné požadavky. Do měsíce se objevila náhrada a já šla zpět. Vnímám tento krok jako urychlovač v mém vývoji. Měla jsem dojít ve své kariéře až nahoru, abych si už nikdy nemohla dávat otázku „jaké by to bylo, kdyby …“, prostě jsem tím prošla a získala mnoho zkušeností, které mi dnes velmi prospívají a zjistila, že to není má cesta. Po návratu na své místo, mi ale došlo, že ani toto již není má cesta. Do pár měsíců jsem dala výpověď a začala dělat svůj koníček na plný úvazek, začala jsem se plně věnovat léčení.

Co můžete dělat v této fázi vývoje. Pomáhá mi představa, že všechny mé pochybnosti, všechny kdyby bývalo bylo, se rozplývají a svítí, jako zářivé křišťálové světlo. Beru to co přijde jako školu života 😉

Tak co si o tom myslíte ?