Odmítání

OD: V: Sebepoznání, Škola sebeléčení 1 KOMENTÁŘ

Toto je úplně první fáze v léčení. Prozatím v ní bojujeme sami se sebou, nechceme si přiznat, že máme nějaký problém, nechceme o ztrátě blízké osoby mluvit, nechceme mluvit o své nemoci, o problémech s partnerem.

Často se jedná o předstírání, že je vše v pořádku, předstíráme před sebou i před ostatními.

Jedná se o stupeň, který nám dává čas připravit se na přijetí. Je to dočasná ochrana, abychom to zvládli. Ochrana před strachem a před bolestí, kterou cítíme.

Můj kamarád přišel o svou ženu, zemřela před 7 lety ve 42 letech, byla to také má velmi dobrá přítelkyně. Prozatím se s tím ještě nevyrovnal, stále cítí velkou bolest a nedokáže o ní mluvit. Nechce na to ani pomyslet.

To že prozatím odmítáme připustit si problém, připustit si ztrátu, může v našem těle způsobit fyzické problémy.

Můj kamarád díky tomu, že prozatím nechává svůj stesk uvnitř sebe, způsobuje svému srdci velké potíže, léčí se s vysokým tlakem a kdykoliv u něj dojde k výkyvu nálad, pocítí to v oblasti srdce jako velký tlak.

Když o tom začneme mluvit, překonáme strach, můžeme cítit ještě větší bolest. A té jsme se báli. To je normální. Nechali jsme problém vstoupit do našeho vědomí, proto to tak bolí. Jedná se o dočasný stav, který doslova přebolí, ale nebude už zavřen v našem podvědomí, či srdci, ale bude prožit.

Dopřejte si tedy dostatek času, který potřebuje. Tento čas slouží k tomu, abyste nemuseli cítit to, na co nejste připraveni. Slouží jako ochrana a odděluje vás dočasně od jádra vašeho problému. Jakmile budete připraveni, přestanete v tomto stavu zůstávat.

Co vám může pomoci? Je láska ostatních, vaší rodiny a přátel. Je důležité mít kolem sebe lidi, kteří vás mají rádi a kterým důvěřujete. Zkuste se jim otevřít a sdílet s nimi vaši bolest.

Za každým odmítáním je strach, strach z bolesti, strach z toho, že se problému musíme podívat do tváře a projít jím.

Když jsem měla zdravotní problémy, stále bolesti břicha bez příčiny. Nejdříve jsem dělala, že se nic neděje, že jsem se na zahradě přetáhla. Vzpomínám si, že mým největším problémem bylo, že jsem vše chtěla zvládnout sama a nežádat o pomoc. Myslím si, že jako léčitel jsem měla tuto zkušenost prožít, abych se naučila spolupracovat s ostatními lidmi. Vím, že toto je má zkouška a naučila jsem se požádat lékaře i své kolegy léčitele o pomoc, když ji potřebuji a nevím si s něčím rady.

Podobné to bylo s mou prací. Měla jsem ji mnoho let moc ráda. Po asi 8 letech to začalo být jiné, začala jsem být nespokojená. Trvalo mi asi rok, než jsem si uvědomila, že mám problém. Obecně se tomu říká syndrom vyhoření, tak ten přesně mě potkal. Myslela jsem si, že jsem jen unavená a že to přejde. Nechtěla jsem nic řešit, tak jak to je, je přeci dobré. Často jsem na poradě slýchávala, „buďte rádi, že máte práci“. Pěkný prográmek. Po roce jsem se doslova začala vařit a přešla do další fáze léčení, zlosti.

Když připustíte, že máte problém a začnete o něm mluvit, vstupujete do druhé fáze léčení, kterou je zlost.

One Comment

  1. Lenka |

    Dobrý den Pavlíno,
    Cca dvě hodiny jsem brouzdala po vašem blogu, a četla, a četla, a přemýšlela, a najednou koukám, že koukám na školy a kurzy bytového designu! Takhle „daleko“ jsem ve své snění ještě nedošla. 😉
    Blog je prostě POVEDENÝ, a vaše povídání vtahující, a nutící k zamyšlení! 🙂
    Děkuji!
    Přeji krásné dny! Lenka

    Odpovědět

Tak co si o tom myslíte ?